Divadlo.

Je tu s námi od nepaměti, od počátku věků. Naučili jsme se gestům, naučili jsme se řeči. My - jakožto lidstvo - jsme ovládli umění divadla dávno předtím, než jsme ty a já přišli na svět. A i po tisíciletích mu nemůžeme odolat; přitahuje nás, volá nás k sobě, žádá si o naši opozornost, náš zájem; a my dobrovolně podléháme. Proč však?

Snad pro ten pocit stát se někým jiným, a přitom vtisknout do bezduché schránky, ze které se teprve má stát postava, kousek sebe, své podstaty a přivést ji tím k životu. Prožít tisíce a přitom pouze jediný život. Na chvíli zapomenout a přitom myslet na vše, přijmout cizí problémy, aby ses zbavil těch vlastních. Bereš si cizí jméno jen proto, aby lidé nadšeně volali to tvé, oblékáš se v cizí podobu, aby to byla tvá tvář, jež všichni znají.

Splynout s okolím, stát se součástí něčeho většího a zároveň být středobodem, tím, za kterým se obrací zraky všech přítomných. Být sám, ale ne osamělý. Obličej je možná schován za maskou, ale duše, ta je obnažena na kost. Skrýt se ve světle reflektorů, lidem na očích - však to právě pod svícnem bývá největší tma! Nejsi to ty, ale přece konečně sám sebou.

Smát se, plakat, mít vztek a nakonec dojít k míru. Povolit uzdu svým emocím, nechat je, ať ovládnout tvé myšlení a jednání jen proto, abys je mohl vzápětí zkrotit. V tvém nitru zuří bouře, ale tvá tvář je kámen. A najednou máš city, které ti nikdy nepatřily a přece byly dojakživa v tobě. Žít dva životy současně – ten svůj a ten pod maskou; nelze ji sundat, nemůžeš se jí zbavit, teď už ne. Jediná cesta je pokorně ji odložit vedle sebe, jako přítele sobě rovného, kterým se stala.

A když už ji přece jenom odložíš, tak jen proto, abys vzápětí mohl nasadit jinou. Protože tohle už není jenom nevinná zábava; stal se z ní sám život a ten, jak dobře víš, musí pokračovat dál...

-Anonym