PEKLO JMÉNEM MENTÁLNÍ ANOREXIE

Co se dovídáme o světě kolem nás? Pouhá fakta. „Anorexie spočívá v naprostém odporu pacienta k jídlu. Dělá se mu špatně nebo se neustále cítí nehladový. Situace může vést až k podvýživě a k dalším problémům spjatým s hladověním.“1 Aha. Tak to je a přes to nejede vlak. Jenže, co když má tento problém i odvrácenou stranu, o které nám na přednáškách nikdo neřekl?

Nabízíme pohled z osobní zkušenosti. Cílem je upozornit na špatně podávané informace o tomto problému a pokusit se přimět čtenáře k zamyšlení, jestli by neměli poupravit své postoje a pokusit se být tolerantnější a laskavější ke svému okolí.

OSOBNÍ ZKUŠENOST:

V zrcadle se zkoumá mladá, teprve šestnáctiletá dívka s kruhy pod očima a prořídlými vlasy, sotva dokáže na svých popraskaných rtech vytvořit upřímný úsměv. Kručí jí v břiše, její žaludek zoufale a nahlas žádá o příjem. Cítí v něm neskutečnou bolest, která se ale slečně zvráceným způsobem líbí a touží po ni. Potřebuje ji.

Upřeně zírá na svůj odraz, ale nevidí to, co ostatní. Přijde si nechutná, tlustá a obrovská, všude vidí jen přebytečný tuk. Nejraději by vzala nůžky a odstřihla ho ze sebe, zmenšila se. Každý den si říká, že ještě trochu zhubne a nechá toho. Neuvědomuje si, že tuhle větu si několikrát denně opakuje už třetí měsíc. Nejprve to bylo tisíc kalorií, pak pouhých pět set s cílem, že tuto čáru nepřekročí a bude se snažit jíst tak dvě stovky, což je proklatě málo. Pro její hlavu je to příliš.

Po slabém těle ji naskakuje husí kůže, je jí neustále zima, ačkoliv venku svítí slunce. Její kamarádi jsou venku, ale ona nešla, protože by tam bylo jídlo a ona by byla nucena něco sníst. Ve škole svačiny nenápadně vyhazuje a snaží se před nikým nedat najevo, jak moc zle jí je. Když sní náhodou o lupínek navíc, vyčítá si to celý den a ubírá si denní příjem, aby svůj „prohřešek“ napravila. Občas jídlo jen žvýká a následně plive, aby ho nemusela pozřít. Ano, nenormální. Říká si, že to je asi součást cesty za dokonalostí. Když jí někdo tvrdí, že zhubla, lezou jí klíční kosti, nebo že by měla přibrat, tetelí se blahem a připomínky bere jako závist. O to víc chce pokračovat a cvičit až do vyčerpání, kdy padne únavou.

Zničehonic ucítí, jak se jí po tvářích kutálí slzy a nedokáže je zastavit. Tak hrozně moc se nenávidí a hnusí se sama sobě, nesnáší svou postavu. Nejradši by usnula a už se nikdy neprobudila, nebo hubla jako na běžícím páse, aby si někdo všiml, do jaké propasti se řítí. Teď si to uvědomuje. Na začátku si myslela, že když nedokáže mít kontrolu nad sledem událostí v jejím životě, bude mít kontrolu nad sebou a jídlem. Ovšem netušila, jak moc brzy se jí vše vymkne z rukou a nakonec nebude mít kontrolu vůbec, naopak. Anorexie ji zcela ovládá a chce ji zničit, stejně jako tisíce jiných dívek či chlapců.

Ocitla se v začarovaném a nebezpečném kruhu, už si to uvědomovala. Dokáže se ale vzepřít své nemocné hlavě, výčitkám a rozhodne se uzdravit, nebo se anorexii plně poddá s vědomím, že ji jednou zahubí a ublíží tak spoustě lidí?

Je hned několik důvodů, proč se uzdravit z nemoci. Ano z nemoci, anorexie není rozmar, nebo únik z nudy. Je to diagnóza a léčení je stejně, ne-li víc obtížné jako u jiných nemocí. Jedna z možností je vylívat si srdce psycholožce, nebo psychiatričce, ale ony s tím stejně nic nezmůžou. To může každý dokázat jen sám.

Proces uzdravování je zdlouhavý a těžký. Člověku s anorexií nemůžete říct, že je to jednoduché, „ať prostě jí“. Ne. Tak to není a nefunguje to tak, všichni by si to měli uvědomit. Začátky jsou příšerné. Tělo a mysl křičí opravdu nahlas. Jídlu se vyhýbat, jíst méně, vybrat si jablko místo ovesných sušenek, vodu místo džusu. Tedy, raději se zabíjet než žít pořádný život. Hlava blázní a chce se zase vrátit do starých kolejí. Ale vědomí, že nechcete takhle žít, musí být silnější. Protože i ty nejhorší dny v procesu uzdravování jsou milionkrát lepší než ty nejlepší dny během poruchy.

Stále si prochází fází uzdravování, ale už je na tom lépe. Anorexie tu pořád je, stále se ji snaží strhnout na svou cestu, ale už se jí nikdy nepodaří strhnout ji až na studené dno. Léčí se pro svou rodinu, budoucnost, kamarády a pro samu sebe. Nejde porovnat tu zlomenou dívku, co před necelým rokem proplakala každou noc a člověka, který se z ní stal. Čeká ji ještě dlouhá cesta, ale sama věří, že jen úspěšná.

PODLED ZVENČÍ:

Každý z nás žije svůj příběh, ve kterém je hlavním hrdinou. Ale zároveň hraje vedlejší roli v příbězích jiných. Někdy si kvůli tomu může připadat nepodstatný. A to tehdy, když je příběh někoho jiného o tolik zajímavější než váš. Ale je otázka, proč?

Někdy je snad lepší přijmout, že vy jste Watson a jiný Sherlock. Důležitější je postoj, který zaujmete.

S mentální anorexií a dalšími poruchami přijmu potravy je to stejné, jako s psychickými nemocemi. Lidé je automaticky odsuzují, stejně jako všechno ostatní, co neznají. Chodíme na přednášky o tom „co to je porucha přijmu potravy“, ale kde se dozvíme, jak se ti, kterých se to týká, cítí? Jak se k nim chovat? Jak jim pomoct? Kdo z nás ví, že volba nejíst a nenávidět se rovná volbě nežít?

Nikdo si nemusí vyčítat, že takovéto věci neví. Jen je nesmí hned odsuzovat, ale napřed si o nich něco zjistit. Pravda je, že člověk neví nic o ničem, dokud si tím neprojde sám, jako Sherlock, nebo to nevidí v bezprostřední blízkosti, jako Watson.

Pokud tedy má v blízkosti někoho, kdo nemocí trpí a rozhodne se pomoct, vydává se na cestu, u které nikdy neví, jestli jde správně. Jestli může říct tohle, zavtipkovat o támhle tom, sám se najíst, nebo raději počkat? Je to obrovská zkouška, kterou vám ale nikdo neohodnotí. Nikdo neřekne, pomohl jsi, podpořil jsi, podnítil jsi něco, co bylo důležité.

Když nechápete, zkuste se zamyslet, a buď na to přijdete, nebo musíte přijmout, že to tak jednoduše je. Je to stejné jako s depresí a úzkostí. „Nedokážu jíst, prostě se cítím špatně a bojím se…“ „Proč?“ Tady „proč“ neexistuje. Důvod není a o to těžší je najít řešení.

Jak tedy člověku pomoct, když řešení je ukryto někde hluboko uvnitř něj? Snad vytrvat a dávat najevo, že jste s ním? I když si touto rolí projdete, nikdy nevíte, jestli jste ji zvládli dobře, nebo jak významná vlastně byla. Někdy ani nevíte, že ji zrovna hrajete. Nikdo vám neodevzdá děkovný list s hodnocením. Ale díky této zkušenosti si můžete urovnat názory a postoje. A předtím, než vypustíte z pusy větu „no, ta je nechutně vychrtlá“, nebo „fakt nechápu, z čeho je furt tak na dně“, se zamyslet: proč asi? Je jen vychrtlá, nebo i nemocná? Nepotřebuje pomoct?

Protože právě kvůli špatnému pohledu na vzhled a obecně kritickému vnímání ostatních, tyto nemoci vznikají. Jaké máme právo posuzovat lidi kolem nás? A uvědomujeme si, jaký to může mít dopad? Kde vznikl názor, že hubená holka je hezčí? Každý má právo vypadat tak, aby on sám byl spokojen. Doby korzetů a krinolín jsou dávno pryč. Neexistuje jeden ideál krásy, a přesto nejsme ochotni přijmout, že jiní mohou mít onen ideál odlišný.

„Hledat na každém něco krásného“ zní jako otřepaná fráze. Snad byste se i smířili s tím, že se nepovažujete za krásné. Ale kdybyste si k tomu navíc připadali postradatelní, nemilovaní a nedůležití, nebylo by toho příliš? Nikdo se tak cítit nemusí! Neustálý tlak, touha se zavděčit, být lepší…stále jsou kladeny další a další nároky a je jen na nás, jak jim budeme vzdorovat.

Nejdůležitější ale je uvědomovat si, že snaha být lepší, nesmí přesáhnout meze. Mít se rádi takoví jací jsme je to nejtěžší, čemu se naučit, nebo k čemu vést ostatní. Protože s nikým nebudeme tak dlouho, jako sami se sebou a i když najdeme svého Watsona, který nám bude věrně stát u boku, největší boje musíme vybojovat sami. Mysleme na druhé, ale i na sebe, abychom byli na vše co nejlépe připraveni. Žijme si svůj příběh a buďme v našich vlastních očích kladným hrdinou.

1 - https://cs.wikipedia.org/wiki/Anorexie