Již tradičně je březen časem, kdy se představuje španělská sekce a její studenti s divadelní hrou. Nejinak tomu bylo i v minulém školním roce. Studentské divadlo bylo tentokrát pojato jako pohádka, takže nechyběla princezna, hrdinný rytíř a samozřejmě ani strašlivý drak. Naše redakce vyzpovídala jednu z hlavních postav, představitelku Princezny, Míšu Hrdličkovou.

 

Míšo, tohle nebyla tvoje první herecká role, jak si se k divadlu dostala?

To je pravda, letos jsme hrály s Eliškou Drábkovou už potřetí; a je to právě Eliška, díky které jsme obě do divadla začaly před 3 roky chodit a už jsme u toho zůstaly. Byl to zrovna ten rok, kdy jsme přešly na vyšší gymnázium a dostaly jsme nového profesora literatury, který má divadlo na starosti. Uvažovaly jsme o tom už dříve, ale sama bych do toho určitě nešla, takže Elišce patří velké díky, že mě k tomu „dotáhla“.

Která z rolí se ti hrála lépe?

Asi bych úplně neřekla, že se by mi některá role hrála lépe nebo hůře; všechny měly něco do sebe. Něco jiného je, když hrajete ustrašeného úředníka a každou zkoušku si malujete knír tužkou na oči a něco jiného byla třeba Perséfone, kterou jsem ztvárnila minulý rok ve hře „Diálogos de las muertas“, která byla takovou menší paralelou na mou sarkastickou reálnou osobnost. Upřímně musím ale říct, že jsem se u letošní role princezny nejvíce nasmála.

Jak dlouho trvá příprava?

To záleží na tom, co přesně si představíme pod pojmem „příprava“. Pokud by se jednalo o dobu, po kterou se scházíme na zkoušky, pak je to cca od konce října do tedy začátku března, kdy je každoroční festival. Během této doby se musíme naučit zadaný scénář a vyřešit rekvizity apod. Reálná příprava hry jako takové je přibližně 5 týdnů. To máme potom zkoušky třeba dvakrát nebo třikrát týdně a nacvičujeme „naostro“.

S divadelní hrou pak jezdíte na celostátní festival, ten byl letos v Praze. Je rozdíl hrát na těchto festivalech oproti domácímu Divadlu hudby?

Ten největší rozdíl bývá ve velikosti scény; ten nám naštěstí letos odpadl, protože pražské divado, ve kterém byl letošní festival mělo podobné rozměry jako naše Divadlo hudby. Co se týče publika, tak člověk cití (nebo alespoň já tedy) o něco větší nervozitu a takovou tu chuť dát do toho co nejvíc. V publiku sedi španělský ambasador, ostatní profesoři a studenti španělských bilingv z celé republiky. Doma je člověk nervózní vždy před prvním vystoupením, před tou premiérou, kdy se na něj budou dívat spolužáci, ale je to zároveň i takové milejší, zkrátka v naší krásné Olomouci je nejlépe.

Máš na svou roli nějaké reakce ze svého okolí?

Jako každý rok, první reakce přišly od mých spolužáků a kamarádů; což je pochopitelné. Jeden rok se vám smějí za knírek, druhý za řetěz na noze. To už k tomu patří, já sama se tomu směji; kdybych si všechno měla brát k srdci a neuměla se zasmát sama sobě, nemohla bych chodit na Čajkárnu. Divadlo je úžasná zkušenost; na procvičení a vylepšení španělštiny, na odbourání stresu z písemek z dějěpisu, na zasmání. Kdybych mohla, hrála bych určitě i příští rok, ale jelikož nás čeká maturita, už to nezvládnu. Tenhle rok byl můj poslední a nelituji toho, že jsem v divadle hrála. Kdokoli by to chtěl zkusit, ať už je to jen sebemenší touha nebo zvědavost, nebojte se toho. Stojí to za to!

 

Děkujeme za rozhovor.